FRANTIŠEK PETRÁK / OBRAZY – FIGURY

Galerie Baila a Cafe Portal, Uherské Hradiště 9. února 2017

POZNÁMKY K ÚVODNÍ ŘEČI

Dnešní výstava má dvě vernisáže, jednu zde v Galerii Baila a druhou za chvíli v Cafe Portal. Obě výstavy mají stejné téma: Obrazy – Figury.
Obě výstavy prezentují obrazy Františka Petráka z posledních dvou let.
Obě výstavy spolu vytvářejí náznak čehosi, čemu se může říkat uzavřený cyklus.
Rozdíl je pouze v povaze instalací, ve volbě formátů.

Jak bývá tradicí na těchto vernisážích uvedl bych krátkou báseň, která by nás mohla vpustit dovnitř světa obrazů Františka Petráka a jeho imaginace.

Christian Morgenstern / Das grosse Lalulá

Kroklokwafzi? Semememi!
Seiokrontro – prafriplo:
Bifzi, bafzi; hulalemi:
quasti basti bo…
Lalu lalu lalu lalu la!

Hontraruru miromente
zasku zes rü rü?
Entepente, leiolente
klekwapufzi lü?
Lalu lalu lalu lalu la!

Simarar kos malzipempu
silzuzankunkrei(;)!
Marjomar dos: Quepmu Lempu
Siri Suri Sei [ ]!
Lalu lalu lalu lalu la!

Domnívám se, že báseň natolik koresponduje s dílem, že míří přímo do středu Františkovi inspirace a fascinace. Jakýkoliv další kunsthistorický exkurz do malířova světa nás bude od jeho díla pouze vzdalovat. Ale budiž…

Krátce k jeho osobě. (Pro ty, kdož ho neznají.)
Je rodákem ze Vsetína, veškerá formální studia absolvoval na Moravě. Žije v Luhačovicích a občas vyráží na krátkodobé cesty do světa, aby si potvrdil, že mu nic nového nepřinesly. Působí jako pedagog na hradišťské SUPŠ. Ale hlavně je dlouhodobě, dalo by se říci trvale uvězněn ve svém svobodném světě.

K jeho charakteristice „hlubinné“ bych rád ocitoval traktát, který k dílu Františka Petráka napsal kdysi pro zlínský časopis Prostor Martin Stöhr, který v něm citoval Petra Pavlíka: Naštěstí zůstávají takoví, pro které nemusíte hledat nějaké podpůrné kontexty, neboť v sobě mají samonosnou konstrukci, danou tím, že jsou přímo nějací a přímo odněkud. Nemusí se učit žádné umělé esperanto, hravě a svobodně se procházejí světem a všude jejich, individuálnímu' jazyku rozumějí. Kontexty mají v sobě, ve své tvorbě. Nemusí tančit před žádným společenským zrcadlem, stejně jako to ani nenapadne přírodní živel, který se děje spontánně, bez potřeby vnější reflexe.

Svět umělcova individuálního směřování dokládá i fakt, že se František Petrák často a rád dotýká světa za bublinou zvanou zařazení autora do uměleckého kontextu. Tedy pak hraje loutkové divadlo, na podzim vždy shání krmení pro ptáky, a jelikož je krmení dost, neustále buduje v Luhačovicích s pomocí svých přátel z řad umělců nové a nové budky pro ptáky. Ilustruje knihy (jako například v posledku knihu básní básníka, který zde již v úvodu zazněl), sám i knihy pod pseudonymem píše, zabývá se užitou grafikou (tím myslím převážně obor, který je znám jako svět Terryho ponožek), věnuje se také scénografií a od divadla je jen kousek k tomu, že se občas obléká (na podporu své ženy, či snad s podporou své ženy) do archaických převleků a stává se lvem salónů z doby monarchie. Jaksi mimoděk se vrací do časů, kdy ještě bylo vše na svém místě: Boty byly boty, klobouk byl klobouk a licousy byly licousy. Tolik krátce k osobě autora, vše další můžete zvědět na informační ceduli umístěné u vchodu galerie.

Teď k výstavě samotné.

Základní teze: Svět umění neslouží k tomu, aby nám dával odpovědi, ale by nám kladl otázky. Každá nezodpovězená otázka totiž v sobě ukrývá tajemství.

Proto tato část vernisáže bude obsahovat pouze otázky.

Na vernisáži druhé zazní i verze možných odpovědí. A jelikož odpovědi zcela určitě vzbudí nové otázky, bude druhá část vernisáže ve znamení antiteze. Podaří-li se nám přiblížit alespoň kousek ke skutečnému obsahu díla nastává kýžená Syntéze, o kterou nám v důsledku jde.

Všechny otázky úzce souvisí s dnešní výstavou a s dílem Františka Petráka, i když to možná na první pohled nebo i na druhý a možná i na třetí pohled není patrné.

OTÁZKA č. 1 – Jak veliké může být pimprle, aby se ještě mohlo nazývati pimprletem? Tato otázka má kořen v mém prvním setkáním s umělcem Františkem Petrákem, kterého jsem (Face to Face) naživo potkal, když hrál pouliční loutkové divadlo – pimprle poměrně zručně malovalo obrázky, které loutkoherec rozdával divákům.

ODPOVĚĎ č. 1: Pimprle nesmí býti vyšší než restaurátor loutek Milan Knížák. Muž, který se cítí býti v Česku měřítkem věcí.

OTÁZKA č. 2 – Jak se líbí Buddhovi obrazy Franka Stelly zvané Shaped Canvases?
Anebo: Jak se líbí svatému Františkovi z Asissi obrazy Františka Petráka s tématem sv. František hovoří s ptáčky?

ODPOVĚĎ č. 2: Buddha neví nic o těchto obrazech, on je těmito obrazy.
Svatý František nedokáže zhodnotit obrazy, na kterých hovoří s ptáčky, protože on se na svět nedívá lidským pohledem, ale ptačím.

Tím narážím na svět kolem umění, který obestírá obrazy a jejich tvůrce dosazenými hodnoceními, výklady a kontexty, které v sobě díla mnohdy ani nemají. Minimalistické barevné plochy v raných pracích Franka Stelly byly přisuzovány jeho příklonu k zenovému a zazenovém buddhismu. A Buddha i František Stella se smáli. Výklad ex-post se týká také díla na naší výstavě. Dalo by se říci, že tento cyklus figur lze symbolicky vidět i jako téma muž – strom. (Píše se to na pozvánce!) To je téma veskrze vážné až mystické. Úloha muže v dějinách spásy. Každý muž by se měl stát stromem a není-li toho schopen, měl by se o to alespoň pokusit. Autor však nepřistupuje k žádnému ze svých výtvarných cyklů empiricky, řídí se inspirací a čeká na výsledek. A jak víme cesta inspirace je velmi jednoduchá. Pramení ze slova In Spirito – býti v duchu. Být přítomen a nechat se oslovit. Pouze ten, kdo je sám u sebe doma, může být navštíven… Tedy všechny obrazy tohoto cyklu zobrazují muže, který se snaží být stromem, ale sedí-li autor před čistým bílým plátnem, není toto téma aktuální, vyplývá až v aktu tvorby, jaksi mimoděk a bez konceptuální autocenzury. Tedy to, že formální vyústění všech těchto obrazů vede ke stejnému cíli, svědčí o autorově hlubokém vnitřním étosu – vždy znovu a znovu Stávat se mužem, zapouštět kořeny trvalé hodnoty a smět se pro ostatní stávat Stromem.

OTÁZKA č. 3 – Jak rozumět názvu výstavy Obrazy – Figury? Jsou figury pouhými figurami nebo jsou to skutečné lidské postavy? Je to pouhá hra nebo je zde ukryto nějaké důležité poselství? Něco významného, nějaká šifra, kód, který nás vede temnými uličkami k vysněnému pravému cíli.

ODPOVĚĎ č. 3: Význam slova figura lze odvodit jednoduše z latinského fingere, tedy utvářet, vymýšlet, předstírat. Postavy na obrazech tedy nejsou nějaké nehybné figury, ale skutečné lidské bytosti, které předstírají, vymýšlejí si a hrají si na něco, čím možná jsou nebo spíše nejsou, nebo přesněji, čím by možná chtěli být. Je to docela přesná alegorie lidského života. Života fyzického, v pohybu, v neustálém tanci předstírání, v neutuchajícím snažení dosáhnout pomyslných cílů. Ale také podobenství života skrytého, duchovního, kde svádíme každý z nás boj za rozpoznání pravé podstaty života a našeho místa v něm. Je to hra! UMĚNÍ JE HRA! Umění nesupluje a ani nemůže suplovat skutečný život. Ale to neznamená, že hra nemůže býti i odleskem čehosi vážného, zásadního, osudového. Dívejme se na tyto obrazy a obecně na svět umění jako děti, které si hrají. Protože pouze děti se dokážou tak vžít do hry, že se jim často hra stává otázkou života a smrti. Stávají se svým zanícením hrou samotnou, realita splývá s fikcí. Tak i často život umělcův se stává uměním a obráceně – umění a život v jednotě, kdy nelze jedno a druhé od sebe oddělit, bývá často v dějinách průvodním jevem významných umělců.

OTÁZKA č. 4 – Lze spatřit v díle Františka Petráka nadšení nebo pochybnost?
Otázka je myšlena v intencích zvolání básníka Machada: Jsi na mé cestě voda nebo žízeň?

ODPOVĚĎ č. 4: ANO! Ano voda, ano žízeň! Ano nadšení, ano pochybnost. Radost a nadšení je zřejmé, je to takový (jak bych srozumitelně řekl) signifikant autorova díla. I v barevně velmi střízlivých malbách vystupuje do popředí zřejmý étos radosti, stíny rozčarování a deziluze jsou neviditelné. Kde však hledat v jeho díle pochybnost? Pochybnost máme obecně zafixovanou, jako cosi temného a ponurého. Pochybnost do spokojeného řádu věci prý nepatří. TO JE OMYL! Bez pochybnosti bychom stáli celý život na jednom místě. Bez pochybnosti bychom ztratili jakýkoliv uvěřitelný lidský rozměr. V kontinuitě malby Františka Petráka spatříme pochybnost v neustále se proměňujících formách, v hledání dokonalejšího tvaru. V důsledném zaříkávání jedné a téže formy. Neustálé opakování téhož není v našem případě pouhá macha v zajetí které může „umělec, který domněle nalezl svůj osobitý styl a klíč k vyprávění“ mastit donekonečna prefabrikáty, ale vede nás pozvolna k nejasnému cíli. Sotva znatelné proměňování osvědčených forem, vracení se po letech ke stejným tématům, znovu prověřování již prožitých příběhů svědčí o žité pochybnosti a trvalé otázce po smyslu malby samotné. (Jak vlastně lze poznat, že umělec došel svého cíle? Znaky jsou lapidární – umělec opustí akt malby, vystoupí ze známého světa tvorby a spokojí se pouze s fascinací prožívaného. Satori, kterého dosáhli nemnozí.)

OTÁZKA č. 5 – Proč nejsou na obrazech tohoto cyklu ženy?
Anebo tam jsou a my je nedokážeme poznat? A je to vůbec podstatné rozlišování? Nejsou snad všechny lidské bytosti vystaveny stejnému osudu?

ODPOVĚĎ č. 5: Když jsem se na to autora ptal, řekl: Aha, toho jsem si nevšiml! Je tomu skutečně tak. Autor nepřistupuje ke své tvorbě s předem daným konceptuálním záměrem namalovat určité konkrétní téma. Jak jsme připomněli před chvílí, autor se nechá vést přirozenou cestou inspirace. Obraz teprve ve chvíli tvorby hledá svou finální podobu. To, že všechny figury naší výstavy nesou stopy mužského světa, je pak odkazem na autorovo nastavení. Muži – figury jsou tedy přirozenou součástí autorova niterného světa. (Myslím si, že androgynní David Bowie by zde našel několik skvělých žen.) Malíř František Petrák k absenci ženských atributů poznamenává, že je to nejspíše jeho vrozený stud. Nedokáže prostě a jednoduše namalovat ženské ňadro, natožpak klín. Maskulinní svět postav je tedy důkazem autorovi pravdivosti a upřímnosti ve vztahu ke své tvorbě. Paradoxně jsem v mém soukromém „průzkumu“zjistil, že obrazy Františka Petráka jsou více obdivované a přijímané ženami. Nenechme se mýlit, že by se ženy chtěli dívat na zobrazované muže! Ženy jsou pouze vybaveny větší mírou empatie a hlavně jsou mnohem více ochotny si své city přiznat. Otevřenost k mnohdy abstraktním a nejasným figurálním formám, přitakání tomu nechat se v abstraktním světě náznaků nést pouze citem a empatií, je klíčem k bráně do světa umění. Zatvrzelost, kalkulace, intelektuální a kunsthistorický přístup dešifrování, srovnávání, pochybování je vždy daleko od poznání. „Obraz, který se dá vysvětlit, slovně rozebrat a definovat nestojí za nic,“ říkal vždy Edward Hopper, „na obraze je nejpodstatnější to, co zůstává skryto.“

OTÁZKA č. 6 – Jakou hodnotu má každý z těchto obrazů? Myslím tím skutečnou, uchopitelnou hodnotu.
Dnešní svět je plný vzývání, uchovávání, vytváření a chránění hodnot. Však jako by se ztratilo to podstatné. Co je to ta skutečná, pravá hodnota? Co je ten svatý grál, který nám dá jasnou odpověď na hledanou trvalou a všeplatnou hodnotu?

ODPOVEĎ č. 6 PRVNÍ (ŠPATNÁ): „Hodnota mého obrazu je taková, za jakou cenu se obraz prodá! Dokud si obraz nenajde svého kupce, nemá žádnou hodnotu.“ Tolik Pablo Picasso génius, který opovrhoval bytostně uměním, kromě umění svého. Na milost bral pouze primitivní umění zaniklých národů čiumění starých mistrů, tedy všech, kteří mu již nemohli konkurovat. ALE! Hodnotu skutečného umění NETVOŘÍ svět tržiště, šmelinářů a obchodníků. Dnes, kdy se prostor umění stává jednou z dobrých komodit neztrácejících časem na ekonomické hodnotě. Ve světě, kde jsou sejfy bank po celé planetě plné nejen zlatem, obligacemi, ale i uměleckými artefakty v naději, že nám do budoucna zhodnotí naši investici, to tak může vypadat. Ale umělecká hodnota skutečná se pohybuje v úplně jiném časoprostoru, vznáší se jako duch nad vodami.

ODPOVĚĎ č. 6 DRUHÁ: Hodnotu zde vystavených obrazů, ale i obrazů obecně nejsme schopni spolehlivě definovat! HODNOTU umění dokáže spolehlivě definovat pouze ČAS! A to jak do budoucnosti, tak i zpátky. Tedy protože nejsme proroci a nevíme, jak budou za sto let přijímány obrazy Františka Petráka, musíme vycházet z minulosti. Čas minulý – od počátku vědomé tvorby autora až k současné výstavě – nám dává tušit a spatřit hodnotu každého díla. Čtyřicet let kontinuální tvorby Františka Petráka, pracovitost, vyhraněný styl, zaujetí, (nadšení a pochybnost), věrnost a vytrvalost jsou části celku, který tvoří skutečnou hodnotu těchto obrazů. Žádné velkolepé dílo v dějinách umění nevzniklo velkým třeskem. Je ukotvené v řetězci umělcova snažení…v touze po poznání, po dokonalosti, po pravdivosti, po sdílení.

OTÁZKA č. 7 – Býti outsiderem je prohra nebo výhra?
V jednom z textů o Františku Petrákovi se píše: že jeho bývalí souputníci z 80 let se postupem doby stali součástí "výtvarného provozu" republikového centra (myšlena Praha?!). Petrák zůstal doma a je v tomto smyslu outsiderem (M. Stöhr). Jistě to tak není myšleno, ale vyznívá to silně pejorativně. Jako by status být outsiderem, byla svým způsobem prohra, či rezignace na plnohodnotný život umělce.

ODPOVĚĎ č. 7: V nadsázce se dá jistě říct, že kdo chce být dneska moderním, musí být konzervativním. Svět umění a především jeho centra se stávají tavícím týglem vizuality, předháněním se v originalitě, jedinečnosti. Stávají se bojem o první místo, nevyjde-li to, pak alespoň bojem o důstojné přežití. Uspět pak, znamená stát se mistrem v sebeprezentaci. Umělec stojící každodenně se selfie tyčí dokumentující sebe s pozadím svého díla – jsem tu a se mnou moje dílo! Smutný výkřik do prostoru tak hlučného, že nemůže být vlastně ani slyšet.
Zůstat outsiderem je jako dobrovolně nad sebou zhasnout světlo. A co přináší tma? Ticho, ponoření se do myšlenek, vzpomínek, pocitů… Ve tmě se navracíme sami k sobě. „Abych mohl dál komponovat svou hudbu, musel jsem na chvíli ohluchnout, abych mohl vidět, musel jsem oslepnout, říká Arvo Pärt. Stát se nedobrovolně (shodou špatných náhod, nepochopením, či neschopností zaujmout) outsiderem, prohrát boj o místo na slunci je vždy bolestné a v důsledku i zoufalé. Však zůstat DOBROVOLNĚ outsiderem je veliké vítězství…je to vždycky cesta nahoru!

OTÁZKA č. 8 – Je prostor Galerie Baila a Café Portal vhodný pro výstavu těchto obrazů? V podstatě nejen těchto, ale jakýchkoliv obrazů?

OPOVĚĎ č. 8 PRVNÍ: NENÍ! Každý si dovedeme představit rozlohou veliký, čistý, dokonale nasvícený, tichý a meditativní prostor, ve kterém je zavěšeno pouze několik z těchto obrazů. V takovém prostředí působí každý obraz monumentálně. Jeden artefakt, ke kterému všechno směřuje, který je měřítkem všeho, vždy vystaví okolo sebe chrám. Prostor tak proměňuje samotné umělecké dílo! Iluze je dokonána.

ODPOVĚĎ č. 8 DRUHÁ: JE! Skromný prostor Galerie Baila a v podstatě „nevýstavní“ prostor kavárny zde v Café Portal dostávají vystavené obrazy do zcela jiné situace. Jistě jste si všimli, že každou novou výstavou se úplně jinak naplní celý prostor. Každá výstava dýchá úplně jinou náladou a vytváří úplně jiné, originální souvislosti. Dochází zde ke zcela opačnému efektu. Umělecké dílo – obrazy proměňují prostor! Obrazy jej promění k nepoznání.Jsou zde nepopíratelně vždy jiné POCHYBNOSTI a jiné NADŠENÍ.V tomto smyslu se Galerie Baila i galerie tady v Portálu dotýká mnohem více samotné podstaty umění. Totiž, že SMYSLEM UMĚNÍ JE PROMĚŇOVAT NAŠE VIDĚNÍ (Friedhelm Mennekes). Tedy nejde o to, abychom my svým pohledem proměnili význam obrazů, ale aby umění proměnilo nás.
Tak tedy nepatrné místo této kavárny splývá se smyslem umění, toho, o co v umění skutečně jde…A my se tak svou účastí na této výstavě můžeme státi součástí čehosi smysluplného. O to nám tady dnes jde…

Na závěr nám popřeji, aby i tady dnes zafungoval firemní slogan Optiky Rozehnal, kde jsem si nedávno koupil brýle – UVIDÍTE, ŽE UVIDÍTE…