Pojď ke mně, slone!

Text: Hana Volkmerová

O spolku MEHEDAHA, ve kterém jeho členové při performancích využívají loutky, loutkové artefakty a masky jsem se chtěla dozvědět více od jeho zakladatele, výtvarníka a pedagoga Františka Petráka a jednoho z členů výtvarníka a grafika Tomáše Volkmera. František Petrák je člověk s velmi osobitým a svérázným humorem a vládne jistě štětcem i slovem. Jeho text Viskača ošumí je pro mne jednoduše literárním skvostem. Tomáš Volkmer je člověk, který Františkův humor s klidem přijímá a rád se jím baví a často mu příjemně kontruje. Dodnes nemůžu zapomenout na jejich loutkovou produkci na mezinárodním folklórním festivalu Strážnice, ve které vystoupili nepozvaní tanečníci z Itálie s vařenými špagetami na hlavě a tanečně to tak rozjeli, až špagety lítaly všude kolem.

Společně se skupinou výtvarníků, převážně bývalých spolužáků ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Uh. Hradišti, jste v roce 1985 založili umělecké sdružení MEHADAHA. Co vás k tomu vedlo? 
František Petrák: Sdružení jsme založili s partou kamarádů asi proto, že jsme si chtěli naše aktivity nějak formálně zasadit do nějakého rámce, definovat některé umělecké a společenské názory atd. Přesto to nebylo zásadní, zásadní byly aktivity samy.

Franto, jak jsi přišel k názvu MEHEDAHA?
FP: Stará vyprávěnka, kterou si dnes už možná každý pamatuje trochu jinak. Oba nás s Petrem Niklem fascinovala obecně fauna, a exotická obzvlášť. Petr Nikl byl na AVU v Praze na nějakém plenéru v ZOO a zaslechl, že jeden pomocník u slonů, když chtěl říci „pojď ke mně slone!“, zvolal ve svahilštině -  tedy v „rodném“ to jazyce toho slona –„MEHEDAHA!“. Kdysi jsem se ptal přítele, který vyrostl v Africe a svahilsky dobře rozuměl, jestli to je pravda. Tvrdil mi, že takové slovo nikdy neslyšel. Možná prostě jen to slovo bylo příliš zvukomalebné na to, aby zůstalo stát jenom tak ve vzduchu.
Napsal jsem Petrovi, že založíme Mehedahismus, ovšem poté se mi to zdálo příliš nafoukané, tak jsme jenom tímto termínem začali zaštiťovat umělecká a jiná setkání, která jsme pořádali. Potom přišlo divadlo, sdružení, almanach atd.

Jak ve vašem spolku vypadala příprava a tvorba jednoho loutkového představení či performingu? 
FP: To slovo performing se skutečně nepoužívalo. Zpětně jsem přesvědčený, že jsme to vlastně, i když jsme mnohokrát improvizovali, nikdy nechtěli nijak odfláknout. Například, když měla být besídka pro pozvané hosty v sobotu pro (většinou přijelo dvacet až čtyřicet lidí), Petr Nikl přijel ve čtvrtek a tři dny jsme nedělali nic jiného od rána do večera, než že jsme chystali rekvizity a nejrůznější propriety, psali texty atd. To už ovšem každý z nás měl nějakou představu o některých skečích, anebo jsme měli i něco předem napsané a dávali jsme to dohromady. Besídku jsme chápali jako celovečerní program naplněný různými žánry. Mě bavila dramaturgie, aby celá věc tvořila nějaký oblouk, měla i pointy atd., a pokud možno dojemný závěr, hlavně aby ženy plakaly. Petr Nikl hodně promýšlel výtvarné věci, vnášel do jevištních obrazů poetiku a snové polohy a Tomáš Volkmer dodával akci i kus jakési loutkářské profesionality.

Tomáš Volkmer: Ze začátku jsme se scházeli ve Hvozdné na dřevěnici tatínka Petra Nikla, nebo ve Zlíně u Niklů doma. Většina loutkových skečů vznikla na základě textů, které napsal František, nebo loutek, které přinášel Petr. Vzpomínám si na jedno setkání na statku Františka Skály na Dřevíči, kam jsme se začali jednou ročně sjíždět. Odehrálo se, co bylo připravené. A pak náhle někdo spontánně vyběhl, že má nápad, otevřela se opona a něco zahrál. A pak zase někdo jiný, a pak další, a tak pořád dokola. Někdy to celé končilo až v brzkých ranních hodinách.

Co obnášelo přijetí člena do skupiny a kdo se jím mohl stát?
FP: Prostě příznivci. Ti co nám nějak pomáhali. Žádné zvláštní elitářství. To je mi odporné.
TV: Já už si nepamatuju, jak to probíhalo.

Kterou z produkcí MEHEDAHY bys označil jako zásadní?
FP: Všechno dohromady. Já ale asi nejvíce upřednostňuji krátké absurdní skeče se silným nábojem, nejen výtvarným ale i poetickým, potom naše inscenace loutkového baletu, např. na hudbu Carmina Burana, ale také např. Petrovy loutkové balety s lampany, což byly světelné loutky.

Kde jste všude hrávali?
FP: Ze začátku hlavně doma v bytech a to se mi doposud líbí nejvíc. Na vernisážích či vernisážích výstav, spíš výjimečně v divadlech atd. Ale po roce 1989 bylo už vše trochu jinak. Několikrát jsme se dostali za hranice, hlavně do Vídně, současně se ale naše cesty začaly postupně rozdělovat, jak už to v životě bývá.

TV: Zúčastnili jsme se například „dvorků“ v Praze, což byly instalace obrazů, soch a tam jsme hrávali. A Carminu Buranu jsme s plošnými loutkami, které vytvořil František, tančili na například v Muzeu Jana Amose Komenského v Uh. Brodě na nějaké mezinárodní konferenci muzejníků, a pak na prvním ročníku festivalu Spectaculo Interesse v Ostravě v roce 1995. 

Žen je v tomto spolku pomálu. Můžeš to nějak vysvětlit?
FP: Bez žen by žádná akce nebyla. Ženy já mám rád. Základ tvořila menší skupinka, což byli opravdu muži, ale ženy se přidávaly taky. Bez problému.

Kdybychom chtěli škatulkovat. Kam bys zařadil tvorbu spolku MEHEDAHA? Je to výtvarné umění, loutkové?
FP: Já s tím takový problém nemám. Bylo to prostě loutkové divadlo s větším výtvarným a literárním přesahem v důsledku autorského zázemí výtvarníků.

TV: Co bylo na těch setkáních zajímavé, když tak člověk začne o tom mudrovat, že všichni byli výtvarníci eventuálně muzikanti. Nebyli to loutkáři. Proto byl spontánně dán důraz na výtvarnou podobu skečů či scének. Byly postavené na vizuálnu, na podobě loutek, artefaktů, soch. Loutka určovala příběh. Například byla na scéně spousta jehličí, ze kterého pomalinku něco vylézalo. Mám dojem, že jsme se tam dotýkali něčeho, co je pro loutku podstatné. Kořenů loutkovosti.

Proč jste začali hrát s loutkami? 
FP: Já jsem se za loutky schovával. Taky se v loutkovém divadle dá většinou číst text z papíru. Nemám paměť a nebyl jsem nikdy schopen se nic naučit nazpaměť, takže mi loutkové divadlo velice vyhovuje. Malé loutkové podium tvoří „malý svět“ sám pro sebe, stejně jako v klasickém divadle.

Čím je pro tebe, jako výtvarníka, loutka přitažlivá?
FP: Loutka je prostě fenomén. Hraje za herce divadlo, je zdánlivě neživá a přesto vyjadřuje emoce, je v ní tajemství pro děti i dospělé. Obzvlášť historické loutky mne fascinují svou výtvarnou poetikou. Ale to by bylo na samostatné delší pojednání.

Co může loutka a loutkové divadlo v době vyspělých technologií nabízet mladým výtvarníkům, studentům výtvarných oborů?
Já nevím, možná jakési vyvážení? Jestli budou mít potřebu, tak ji znovuobjeví.

Má loutka budoucnost?
Moje Isabella artedel Ultramarin, která maluje obrázky, určitě ano.

Co dnešní MEHADAHA? Kde je možné vás vidět?
FP: Příležitostně dnes už spíše na soukromých akcích.
TV: Občas se potkáme. Naposledy to bylo asi představení na naší (rozhovor vedla Hana Volkmerová, poz. red.) svatbě, po kterém si mě velcí šéfové pozvali na kobereček a důrazně mi sdělili, že jsem měl nejprve požádat Velkou Radu o povolení k sňatku.