František Petrák: Moje první písmena

Když jsem se začal v první třídě seznamovat s abecedou, zamiloval jsem si několik písmenek, která jsem kreslil stále dokola. Byla to hlavně písmena R a S. Nevím, proč mne tehdy tak zaujala. Asi se mi líbila jejich ohebnost a měkkost. V mém podání se objevovala na zrnitém růžovém podkladu pijáků (to byly, milé děti, savé papíry, jimiž se vysoušely kapičky inkoustu, vypuštěné z plnicího pera v podobě kaněk) a už tehdy dostávala podobu lidských postav. Mluvím zde ovšem o důstojných velkých tiskacích písmenech. Psaným písmem jsem tehdy hluboce pohrdal. Tištěné R a S mi naopak připadalo vznešené a ladné. Vnímám je tak dodnes—R jako Rex, král písmen, nebo dáma stojící s rukou v bok. S, to je pán a šlechtic, anglicky sir. Aniž bych tehdy tušil, že typografové si pro popis a označení různých písmen vytvořili slova, která písmena polidšťují. Hovoří o hlavě, o tělu písmene, o patkách a linii, i já jsem si v dětském věku pohrával s patičkami svých oblíbených písmenek, dokresloval jim hlavičky a proměňoval jejich výraz. Písmeno pro mě bylo živou postavou, každé mělo jedinečnou povahu, některé bylo vážné a důstojné, jiné veselé, nebo dokonce směšné—podobně jako lidé.
František Petrák