Tomáš Ježek: Malí velcí muži a jiné příšerky
Dům knihy Portal, Uherské Hradiště, 2008

Uherskohradišťský a luhačovický malíř
František Petrák v galerii Domu knihy Portal

V pravidelném rytmu se opět vystřídala kolekce obrazů v podkrovní galerii Domu knihy Portal. Modelované kresby Hankeho vystřídaly obrazy Františka Petráka. (Výstava potrvá až do 30. června 2008.) Ač jsou tyto dvě po sobě jdoucí prezentace diametrálně odlišné, renesanční rozsah uměleckých vyjádření mají tito umělci společný. František Petrák, absolvent hradišťské umprumky a následně Pedagogické fakulty v Ostravě je dnes pedagogem na své střední-alma mater (zároveň na nedávno založené hradišťské „expozituře“ Univerzity Tomáše Bati), zabývá se užitou tvorbou, ilustracemi knih, scénografií, literárně dramatickými žánry ba i loutkovým divadlem. To však jsou pouhé hry. Sofistikované, ale přece jen taškařice kreativního člověka ve  zbídačeném a  mnohdy již zcela virtuálním světě kolem nás. Skutečným umělcem se stává (a chce jím být!) ve své dominantní disciplíně - malbě. Svérázné, osobité a i v širších souvislostech současného českého umění nepřehlédnutelné.
Na vernisáži výstavy (17. května 2008) hovořil básník a autorův přítel Bogdan Trojak o jakýchsi potvůrkách až příšerkách, které jsou za obrazy skryty, které v noci opouštějí svou skrýš a stávají se aktivními společníky domácnosti. Nevím, zda tam jsou a jelikož nevlastním žádný z těchto obrazů ani netuším, zda v noci rejdí jejich postavy po bytech. Ostatně ani nevěřím na obraz-tapetu, solitérní kus domácího designu. Nicméně zcela přesně naznačil cosi o tajemství vystavených obrazů a o možných překvapeních při jejich rozkrývání.

Cesta tam a zpět

Zřejmě to bylo tak: František Petrák se v roce 2003 s rodinou odstěhoval na největší z baleárských ostrovů - Mallorcu. Téměř po pěti letech se objevila od něj zpráva v podobě této dnešní výstavy více jak dvaceti obrazů z jeho poslední tvorby nazvaná Good morning.
(Pro úzký okruh zasvěcených jedno upřesnění: nebyl to náš umělec, který přistál na ostrově, ale hudebník Daevid Allen, poté co se vzdal kariéry undergroundové hvězdy. To nebyla sada pláten, ale gramofonová deska, kterou po pěti letech poslal.) Zbytek je pravda. Allenova hudba je plná slunce, pestrobarevných ornamentů a kokosových ořechů uvnitř s chladným mlékem. Je přímočará, jednoduchá, ale zásadní. A přesně tuto hudbu jsem zaslechl v odpoledním tichu podkrovní galerie Portal, když jsem se nesměle seznamoval s obrazy Františka Petráka. Zněla mi zcela zřetelně a jasně v hlavě. (A to jsem ji úplně zapomněl na téměř dvacet let!) Vystavené obrazy jsou totiž stejně jako Allenova hudba přímočaré, živé, ale přesto vážně uzásadněné. Jsou rozpustile figurální a zároveň přísně abstraktní. Občas se místností mihne ještě nějaká lesní příšerka, občas se ztratí barvy a ztuhnou na uhel v pažích úderníků, ale to je asi tak vše, co porušuje pravidlo a řád.
 
Barevná poušť

Abychom se dostali k těmto ojedinělým plátnům trochu blíže, pomožme si verši:
Kroklokvafci? Semememi! / Sajokrontro - prafriplo: / Bifci, bafci; hulalemi: / quasti basti bo… / Lalu lalu lalu lalu lá!

Jak jsem zmínil výše, a záměrně to opakuji, jsou obrazy přes svou barevnost a životnost přesto velice klidné a je evidentní, že se za nimi skrývá neméně vážná autorova úvaha a jasné poselství. (I pro děti je nevinná hra mnohdy smrtelně vážným dramatem.) Je to dnes tolik potřebné, brát věci vážně, vždyť svět banalit, který nás válcuje, začíná řadit na další rychlostní stupeň. S tou životní naléhavostí souvisí jako spojené nádoby ještě jedna věc, které si na autorovi cením, a která s jeho dílem také velmi úzce souvisí. Je to zcela zacílená a pěstovaná nezávislost. Jeho tvorba plyne pomalu, neslyšně, podobna přesýpání písku v rukách. Je vedena pouze vnitřním pnutím, zráním a následným rozhodnutím. Přesně v intencích výroku: Slunce, které nespěchá. Kam taky a proč? Velice dobře totiž víme, jak démonická může bezbřehá svoboda být. (Mnohem lepší, než být svobodný, je sloužit u dobrého pána.) I autor krotí svobodu svých pláten. Každý z obrazů je přísně zacyklený (v tom pozitivním slova smyslu), neupovídaný, střídmý. Je uzavřen jak duchovně, tak i formálně. Nenechává žádný zbytečný prostor, nevytváří žádný prostor k pochybovačným úvahám a zliterárnění významu příběhu. Nenechme se mýlit jasnými barvami. Divoké barvy, prudký pohyb hraničící s rozverností jsou pouze zástěrkou pro druhou rovinu obrazů - jednoduchý až minimalistický kodex, směřování k podstatnému, prapůvodnímu a naprosto jednoduchému.

Střídavý proud

Však vraťme se ke konkrétním obrazům a poslyšme ještě jednu sloku:
Simarar kos malcipempu / silcucankunkraj(;)! / Majromar dos: Quempu Lempu / Siri Suri Saj [ ]! / Lalu lalu lalu lalu lá!

Není nic pravdivějšího než rytmus. Tyto obrazy mají dobrý rytmus, trochu kolíbavý (však nezapomeňme na to sálající mallorské slunce), ale přesto přísný a nesmlouvavý. A hlavně lidský, a proto tak srozumitelný. Co je nádherné a na skutečném umění tak zázračné, totiž, že nevíme, a to dokonce ani sám autor, kdo udal ten tón, kdo poslal tu výslednou formu, která se vtělila do našeho světa. A ani to nepotřebujeme vědět. Jediné co skutečně potřebujeme, je přijmout to tak, jak to je. To je ten rytmus, který v nás pořád dokola honí krev, okysličuje nám mozek a plní srdce.
Kdo si dá tu práci a vyrazí až pod střechu Portalu, ať ale počítá s tím, že mu nikdo nezaručí, že nebude atmosférou díla Františka Petráka zasažen. Přesto upozorňujeme, že za způsobené škody na duši neručíme!
Takže Good morning milovníci umění, ale klidně přijďte i navečer.

Tomáš Ježek
(báseň Ch. Morgenstern)