Petrák: Inspirovala mne holmesologie

Nemám velké divadelní ambice, ale když se představení vydaří, asi zkusím ještě něco napsat, říká výtvarník František Petrák

Uherské Hradiště- Kdo se v předvánočních dnech dostal do Slováckého divadla, musel si připadat jako ve snách. Na chodbách potkával kočky a kocoury lidského vzrůstu hýřící všemožnými barvami. Copak se to v hradišťském divadle dělo? Herci pod vedením režiséraIgora Stránského pilně zkoušeli pohádku Kocour Holmes a kocour Watson, kterou pro Slovácké divadlo připravil výtvarník František Petrák.

Jak tato pohádka vznikla?
„Hlavním impulsem byla rodinná projekce animovaných večerníčků o psích detektivech, které pro Slovenskou televizi realizoval kolega výtvarník Michal Zeman. Zdálo se mi, že je škoda, že tyto příběhy neuvidí i naše děti, a tak jsem začal přemýšlet, jak využít některých nápadů a motivů z jeho večerníčků pro divadelní zpracování. Námět jsme pak předložili ve Slováckém divadle a jsme rádi, že se realizoval,“ říká luhačovický výtvarník.

Co vás inspirovalo k tomu, napsat právě detektivní příběh pro děti?
Byl to zčásti projev mé holmesologické záliby. Na internetu jsem si prosurfoval množství holmesologických stránek, prolistoval spoustu knih. Zjistil jsem, že existuje neuvěřitelný počet fanklubů Sherlocka Holase a sira Doyla. Tato věc mě zajímala už dřív, byl jsem se podívat i v Londýně na Baker Street. Napadlo mě dát náš příběh do této polohy. Zároveň přiznávám, že jde trochu o anglofilní věc. Původně jsme spekulovali o tom, že by to představení bylo více didaktické, že by se tam objevovala anglická slovíčka a jejich překlady. Od této myšlenky jsme nakonec upustili. I tak ale v představení zůstalo hodně anglických a holmesovských prvků.

Se Slováckým divadlem spolupracujete po výtvarné stránce už několik let, děláte pro ně plakáty, programy k představením. Nelákalo víc už dříve k divadlu přičichnout více, podílet se na samotném vzniku představení?

Nechávám tomu volný průběh. Je to pro mě jakýsi druh nové zkušenosti. Na divadle mě samozřejmě láká, že se člověk může podílet na vzniku jakéhosi malého imaginárního světa. To mě vždy lákalo a láká mě to i teď. Ale nikdy jsem neměl sen napsat nějakou hru a realizovat ji. Nemám žádné velké divadelní ambice. Jsem samozřejmě rád, že se toto představení uskutečnilo, a když se vydaří, je možné, že zkusím napsat ještě něco dalšího.

V divadle vás bylo možné zahlédnout skoro při každé zkoušce. Do jaké míry jste se tedy na představení podílel?
Ten konečný tvar jde mimo mě. Já jsem autorem scény a s kolegou Zemanem jsme autory hry. Jsem autorem kostýmů, líčení, rekvizit, ale ta hra je samozřejmě plně v rukou režiséra Igora Stránského. Mé vstupy jsou jen drobné. Víc si ani nedovedu představit. Znám své hranice a vím jak je práce s herci těžká. Účast na námětu a na scéně mi úplně stačí

S výtvarníkem Petrem Niklem jste kdysi stvořili loutkové divadélko jménem Mehedaha. Pokračujete v něm ještě?
Petr Nikl pokračuje sám v Praze. Z technických důvodů už se však nevidíme a hrajeme velmi málo. Hrajeme spíš s Michalem Zemanem, na vernisážích a rodinných akcích, jinak už ne. Ani jsme nikdy neměli ambice někam dál naše divadélko tlačit. Líbila se mi ta lokální osobní úroveň, kterou to mělo a ta vlastně pokračuje dál.

Z vašich obrazů, z knižních ilustrací z představení o kocouřích detektivech je cítit velká hravost. Inspiruje vás dětský svět?
Asi ano. Asi takovým způsobem myslím, je to má přirozenost. Možná jsem prostě dětský, infantilní a tak mi to vyhovuje. Co se týká našeho představení, to musí samozřejmě splňovat určitá kritéria. Těžiště diváků je ve věku od 4 do 11 let a to už si hlídá spíš režisér a některé věci utlumí. Jsou tam ovšem i přesahy, které dětem neublíží a dospělí se při nich nebudou nudit. Jsou tam i nějaké fórky, které si vymysleli sami herci.

Jak pokračuje vaše volná výtvarná tvorba?
Když jsem chystal představení, tak jsem samozřejmě obrazy maloval méně, ale jinak samozřejmě pracuji pořád.

Zmínil jste se o lásce k holmesologii, nenapadlo vás někdy ilustrovat některou z Doylových knih?
Ne, to je úplně jiný svět. Když jsem surfoval na internetu a nebo listoval ilustracemi, tak jsem viděl, že to chce svébytnou výtvarnou polohu, kterou já nedisponuji. Znám ilustrace od prvních vydání až po současnost a jsem jimi fascinován. Líbí se mi ty polohy, které tam jsou, od klasiků až po současné zahraniční i české autory. Do toho bych se nemohl převtělit a ani by mě to nelákalo. Pokud by šlo o nějakou parafrázi Doyla, to by bylo samozřejmě něco jiného.

Rád se ve své volné tvorbě zaměřujete na jeden výtvarný motiv, který pak rozvíjíte. Byly to třeba ryby.
Myslím si, že takový motiv nemám. Ani o rybách nemůžu mluvit jako o nějakém svém výrazném záměrném motivu. Prostě nevědomky přišly a možná zase odejdou. Teď mám sice rozmalované zase ryby, ale jestli se budou líbit rybářům nebo ne, to je mi celkem jedno.