Martin Stöhr: František Petrák / Host,časopis pro literaturu a umění,Brno, 2002/

Někdy, a od poloviny dvacátého století stále častěji, je zapotřebí největší odvahy k tomu nebýt nejmodernější." (Jaromír Zemina)

....František Petrák se narodil 2. července 1961 ve Vsetíně. Dětská léta a dospívání prožil ve Valašském Meziříčí. Jeho děd se ve Vídni vyučil "chrámovým malířem a pozlatníkem". (V restaurátorské tradici pak po léta pokračoval i Petrákův otec.) Vystudoval nejprve Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a poté český jazyk a výtvarnou výchovu na Ostravské univerzitě. Začal vyučovat na výtvarném oboru na Základní umělecké škole v Luhačovicích. V posledních letech působí na SUPŠ v Uherském Hradišti, kde učí výtvarnou přípravu na oborech malby a grafiky.
....Petrákova intenzivní výtvarná činnost pokrývá už více než dvacetiletí a byla prezentována na řadě domácích i zahraničních přehlídek. První samostatnou výstavu uspořádal v roce 1978 v domovském M-Klubu ve Valašském Meziříčí. Maluje, kreslí, vytváří grafické cykly. Soubory ilustrací s dětskou tematikou otiskl časopis pro "nejmenší čtenáře" Sluníčko. Jeho kniha stylizovaných písmen Kamarádi z abecedy (Archa, Zlín 1991) získala bronzovou medaili na mezinárodním XV. Bienále užité grafiky v Brně v roce 1992.
....V osmdesátých letech byl spolu s Petrem Niklem jedním ze zakládajících členů sdružení Mehedaha, které vydávalo stejnojmenný samizdatový sborník (přispěli například J. David a J. Olič) a pořádalo veřejná představení loutkového divadla i bytové besídky, jejichž tradice přesáhla do následujícího desetiletí. V roce 1992 inscenoval loutkové představení Carmina Burana na hudbu Carl Orffa s pěti sty loutkami a dívčím baletem. Nezřídka se zabývá i scénografií (například scénická výprava pro hru "Prsy Tiresiovy" Guillaume Apollinaira pro Theater Brett ve Vídni) a užitou grafikou (tiskoviny k inscenacím J. A. Pitínského etc.). František Petrák žije s rodinou v Luhačovicích. Jeho žena pracuje jako etnoložka a příležitostně se věnovala užité keramice. Tolik strohý výčet. Několik zastavení na cestě z meziříčí k lázeňským pramenům.

....Petrákovo dílo je přes všechnu mnohostrannost a členitost motivicky vzácně konzistentní, dalo by se říci až jednostrunné. Převažuje zájem o antropomorfní a zoomorfní tematiku, méně často zpracovává motivy stromů, rostlin či listí, které navzdory realitě stylizuje velmi robustně, místy až heraldicky. Jeho výtvarný výraz a tvarosloví se v průběhu let plynule vyvíjí a pročišťuje k stále větší sevřenosti, k pojetí reality jako znaku. V zadním plánu však lze vždy číst "dřeň skutečnosti". Petrák nikdy nesklouzl k ornamentu a figurkaření, ačkoli je zjevné že poetiku, kterou přijal a rozvíjí, často ohrožuje nebezpečně neostrá hranice mezi tvorbou a výrobou.
....Charakteristickým rysem Petrákovy výtvarné práce (zvláště kreslířské a grafické) je jakýsi ideální poměr a soulad mezi jejím intimním a monumentálním účinkem. Drobné motivy na jeho lineárních grafických listech vyznívají velkoryse, a na opačném pólu například rozměrná realizace na fasádě budovy (Divadlo ve stodole, Guntersdorf v Rakousku) dokáže diváka oslovit vstřícně, bez nabubřelých efektů. V podobně kontrastním, ale zároveň harmonizujícím duchu pracuje Petrák v malbě. Jeho obrazům zpravidla dominuje určitý "nekomplikovaně" centrální motiv. Ten se však nespotřebuje prvoplánovým oslovením příjemce. I ostatní složky a fragmenty spolu v rámci díla dobře komunikují. Jeho plátna jsou plná statických stylizací ale i jemného pohybu, vedle těžkých, kubizujících tvarů a hmot lze objevit lehce nanesený oblačný opar. Petrák samozřejmě nikdy nepřísahal na vyloženě artistní polohy malby, nedá se však říci, že by ono "jak" podceňoval. Není náhoda, že po období hledání víceméně setrvává u práce s akrylátovými materiály, které umožňují výraz sice hutný, ale nevylučují ani subtilnější způsob malířské práce. Je to technika zřejmě nevhodná pro metafyzickou malbu, leč umožňující autorovi, jenž se ocitne na rozcestí, jednoduše začít odjinud - a Petrák tak s oblibou činí…
....Podloží výtvarného díla Františka Petráka bylo nepochybně kontaminováno takovými vlivy jako jsou Paul Klee, Joan Miró, či ještě příznačněji - "českým" Josefem Čapkem. Pokud Petrák cosi nasál mimo vliv klasické moderny, spíše než expresivní či informelní polohy to byly ukázněnější tendence šedesátých a sedmdesátých let. A konečně, budeme-li nejrůznější "happeningy" chápat neortodoxně, tedy nejen jako jeden z uměleckých výbojů, ale jako i jako možnost vytvořit prostor k bezprostřední komunikaci, dá se říci, že se Petrák ve svých besídkách, loutkových představeních a vernisážových skečích dotýká akčního umění.
....Ponechejme otevřenou otázku, zda se tvůrce nechal inspirovat také tvorbou přírodních národů, neboť tato specifická linie byla již dávno asimilována s tzv. vyšší sférou umění a její tvarosloví se stalo obecným majetkem. Zajímavější je v souvislosti s Petrákovými malbami a kresbami často frekventovaný názor že jde o svého druhu "dětské umění" či "umění pro děti". Petrák nepochybně vytvořil několik cyklů přímo adresovaných dětskému divákovi; nelze také přehlédnout, že dětská percepce je vůči Petrákovu tvůrčímu pojetí z pochopitelných důvodů otevřená. Nicméně za těmito tvrzeními jako by se skrývala směs sympatií a nepřiznané snahy zamlčet, že se jedná o tvorbu nedosti "závažnou". Stačí však vnímat nepředpojatě. František Petrák nevidí svět optikou večerníčků se zvířátky. Ryby, ptáci nebo lidské figury stylizované až k podstatě odnepaměti představovaly mnohovrstevnaté archetypální symboly. V obrazech z poslední doby se tyto motivy často nacházejí v jakémsi labyrintu křivolakých čar, které jako by vyzařovaly úzkostné chvění, či jsou naopak opouzdřeny bublinami, které mohou odkazovat až k vratkému bezpečí prenatální existence. V tomto punktu je pozoruhodný cyklus "xerografik" který Petrák vytvořil v roce 1993. Na ploše kopírky vznikly z kmínu a čočky jednoduše stylizované hlavy, které otevírají ústa v munchovských němých výkřicích. To co se v době vzniku jevilo spíše jako zajímavá technická aktualita, s odstupem času působí příznačně. Autor pouze "zaznamenal materiál". Výraz, který mu v minimalistickém gestu vtiskl, rozhodně není selankovitý. V podstatě marginální výtvarná hříčka tak může nasvítit celek z nečekaného úhlu.
....Za zvážení stojí i neméně časté tvrzení, že Petrákova tvorba je "humorná". Připusťme, že je do jisté míry hravá, laskavá a nesentimentální. Realitu však neparoduje a nekarikuje. Právě tuto metodu, která se jinde stává často zdrojem humoru, František Petrák nezná. Okolní svět přetváří ve svých kresbách a obrazech v nový, svébytný vesmír. To je nutný předpoklad každého svrchovaného díla.
....Jaké je tedy místo Františka Petráka v kontextu české výtvarné scény? Logické by bylo řadit jej ke zlínským výtvarníkům stejné generace ponejvíce seskupeným kolem zdejší galerie a "školy umění". (Jsou to např. Radim Hanke, Ivo Sedláček, Lubomír Jarcovják, Zdeněk Macháček či mladší René Hábl.) Jeho poetika se však s těmito pracemi zcela průkazně míjí. Větší spřízněnost se dá vysledovat s jiným zlínským rodákem a po jistý čas i Petrákovým nerozlučným souputníkem Petrem Niklem. Ten se však postupem doby stal etablovaným autorem a součástí "výtvarného provozu" republikového centra. Petrák je v tomto smyslu outsiderem. Pokud by náležel k nějakému, alespoň volně definovanému okruhu, pak je to nepochybně celá řada roztroušeně působících vytvarníků - solitérů, kterým se například soustavně věnuje časopis pro výtvarné umění a literaturu Revolver revue. (Zde také byly v roce 1994 otištěny ukázky Petrákovy "křivořeči" z divadelních skečů.) Za všechny uveďme alespoň pražského Viktora Karlíka či Mário Kotrbu, sochaře, který je s Petrákem spřízněn i krajovým ukotvením. Malíř a svérázný teoretik Petr Pavlík v jednom ze svých textů k takovým tvůrčím typům (a v polemice se zaklínadlem "kontexu") poznamenává: "Naštěstí zůstávají takoví, pro které nemusíte hledat nějaké podpůrné kontexty, neboť v sobě mají samonosnou konstrukci, danou tím, že jsou přímo nějací a přímo odněkud. Nemusí se učit žádné umělé esperanto, hravě a svobodně se procházejí světem a všude jejich ,individuálnímu' jazyku rozumějí. Kontexty mají v sobě, ve své tvorbě. Nemusí tančit před žádným společenským zrcadlem, stejně jako to ani nenapadne přírodní živel, který se děje spontánně, bez potřeby vnější reflexe."
....Petrákovo solitérství ovšem nepředstavuje umělecký autismus pěstovaný v klauzuře atelieru. To, že je jeho dílo všestranné, není pouhou frází. Maluje po kravatách, stvořil působivou loutkovou scénu, navrhl pohádkový bicykl, hudební nástroje, v jeho výtvarném divadle se stává publikum součástí hry, vyučuje. Když navrhuje plakát pro hradišťské Slovácké divadlo, není to jen "kšeft", ale i ironická reflexe dané lokality. Sám v jednom rozhovoru uvádí: "Je pro mne nemyslitelné někde pracovat a žít a přitom se nezajímat co se kolem děje, co se mění…" A jinde vysvětluje: "U jednoho oboru získávám nápady pro druhý a čerpám síly k jiné práci. Všechno čemu se věnuji, pramení z jednoho zdroje, tvůrčí kreativity, kterou vyučuji i studenty na umprumce." Výsledkem neohraničené tvořivosti je pak jistě i to, že pokud navštívíte Petrákův podkrovní byt v luhačovické vile Rusalka, může vás autor pohostit třeba marmeládou, kterou vaří z exotického ovoce.
Autor jako by svými aktivitami přirozeně zakládal jakési "centrum periferie". Chtělo by se říci, že potřebnost takových osobností je vysoká i z hlediska obecně kulturního, z pohledu society. Jejich přítomnost často doslova okysličuje zatuchlou atmosféru maloměst. František Petrák nepatří k hvězdám (rádoby) prestižních galerií. Je si toho vědom a zjevně to nepokládá za nejpodstatnější. Říká: "Upřímně řečeno, já nesedím doma a nečekám na to, že za mnou přijede někdo z Brna nebo z Prahy a bude mi nabízet výhody velkého světa. Na tom můj život nestojí."

Martin Stöhr, Prostor Zlín, 2002, Autor pracuje jako výtvarný redaktor měsíčníku Host