františek petrák
aktuality

   
  František Petrák
Výstavy 2018

Optika Mezírka
Zlín
Březen 2018

Muzejní a galerijní centrum
Valašské Meziříčí
Červen 2018


 

   
 
 


english resume

Dana Drcmánková
František Petrák: Tvorba se doplňuje, Zlínské noviny, 2001

Po čase se luhačovický výtvarník František Petrák opět vrací do Zlína, aby světu ukázal zase další kus své tvůrčí kreativity. V Kafírně Archa vystavuje kolekci nových obrazů, které vznikly od loňského podzimu, kdy se představil v Helixu. A zase se nepopře ani nezapře. Ryby, kočky, sloni, stromy, květy. Příroda. To je stále to, co jej v tomto případě v kombinaci s akrylem, a vlastně nejen s ním, stále zajímá a inspiruje. Vždyť Petrák s rybami i snídá, má je totiž doma i na hrníčkách.

Zase po nějaké době vystavujete ve Zlíně a svou vernisáž jste i v tomto případě uvedl loutkovým divadlem. Jak vás napadlo hrát divadlo?
Loutkové divadlo jsme začali s kamarády hrát před více než patnácti lety. Byli jsme všichni výtvarníci, ale každý z nás trochu jinak zaměřený. Tím byla asi naše představení zajímavá, že do nich každý vnesl svůj odlišný názor. Některé scénky byly spíše poetické, hravé, jiné měly charakter absurdního divadla, vycházely z absurdní poezie nebo i z konkrétní společenské situace. U nás doma v Luhačovicích jsme pořádali besídky a často se sešlo i čtyřicet lidí. Každý nějakým způsobem přispěl k představení, i děti.

Mluvíte o recesi?
To ani ne, základní poloha byla ve vizuálnosti. Šlo hlavně o výtvarné divadlo, kde kromě klasických loutek-marionet-jsme využívali nejrůznější netradiční prvky jak dětské hračky, vycpaniny, předměty z domácnosti, vodu, oheň, barvy, přírodniny. Jednou nás třeba s Petrem Niklem napadlo, že jedna nebo dvě loutky na jevišti je málo, tak jsem jich z lepenky vyrobil a pomaloval tři sta. Tak vznikl loutkový balet k Orffově skladbě Carmina Burana. Na motivy jeho hudby tančily loutky výrazová skupinový tanec, v některých okamžicích jich byl na jevišti plný počet. Bylo to velmi sugestivní, i když pro loutkovodiče poněkud vyčerpávající.

Měli jste úspěch?
My jsme to v první řadě dělali pro sebe, pro svoji zábavu. Postupně se k původní sestavě přidávali noví lidé, někteří zase z důvodu vzdálenosti začali mít vlastní aktivity. Ale nikdy jsme divadlo nehráli hlavně kvůli divákům nebo proto, aby nás někdo hodnotil nebo snad pro peníze, i když i to se jednou stalo. Vždy to spíše byl důvod se spolu sejít a touto formou se společně pobavit. Jako třeba minulý týden v Arše při vernisáži. To je výborná příležitost postavit divadlo, vymyslet několik skečů, udělat si třeba z něčeho legraci. Splní to stejnou funkci, jako když někdo zahraje na kytaru. Něco jiného je to, co dnes dělá Petr Nikl, který loutkové divadlo povýšil na další z forem svého tvůrčího projevu. Dělá to už na jiné úrovni. Spolu si dnes zahrajeme tak jednou do roka.

Jste malíř, grafik, ilustrátor, divadelník, literát, zasahujete do uměleckého řemesla, jste pedagogem na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherské Hradišti. Dáváte některému z těchto oborů přednost?
Nerozlišuji to, možná že by to mohla být volná tvorba, ale ostatní disciplíny ji doplňují.

Nezavání tak variabilní tvůrčí záběr trochu schizofrenně?
Naopak, vše se výborně doplňuje. U jednoho oboru získávám nápady pro druhý a čerpám síly k jiné práci. Všechno, čemu se věnuji, pramení z jednoho tématu, z tvůrčí kreativity, kterou vyučuji i na umprumce. Při práci se studenty vycházím ze svých vlastních zkušeností a praxe. Mám to vlastně zjednodušené tím, že třeba doma večer na něčem pracuji a druhý den podobné téma řeším se studenty ve škole. Zajímá mě to, stále o tom přemýšlím a pracuji na různých projektech.

Můžete být konkrétnější?
Myslím tím třeba úvahy o potřebě spojit zkušenosti a poznatky ze zahraničního školství se systémem, na kterém je postaveno české umělecké školství. Ve školách tohoto typu na západ od nás například nechápou, jak můžeme tvrdit, že patnáctiletý člověk může vědět, že chce být třeba sochařem a za druhé, jak můžeme jistě vědět, že má opravdu talent.


Zpět